ROZHOVOR: Ve jménu Merkelové i Marxe i Mohameda (2. část)

Před devíti lety se z moravského Valašska přemístila do Düsseldorfu, aby na tamní univerzitě rozvíjela svůj talent pro jazyky. A jakkoli to nebyl její záměr, rozvinula Monika, dnes učitelka němčiny v integračních kurzech pro migranty, také svou schopnost reflektovat nebezpečné jevy v německé společnosti.

Poznámka: Jméno dotazované bylo na její přání změněno, pověřený člen týmu VYSTOUPIT.eu její pravou identitu před zveřejněním rozhovoru ověřil.

Přečtěte si také 1. část rozhovoru s podtitulem Migranti a Němci

Část 2. – AfD a LEVICE

text Pavel Hub, foto Monika

Kdysi ses mi svěřila, že kvůli levicové propagandě jsi opustila jednu školu a přešla na jinou – můžeš k tomu říct něco víc?

Tady asi došlo k menšímu nedorozumění. Studium v Düsseldorfu jsem dokončila – to, co jsem nedotáhla do konce, byla latinskoamerická studia v Hamburku. Po všech těch letech strávených biflováním učiva mi už prostě chyběl ten potřebný „drajv“, ve finále jsem se musela již hodně nutit. A zjištění, že pravičáci nepřehánějí, když mluví o agresivní levicové propagandě na západních univerzitách, bylo tou pověstnou poslední kapkou. Můj životní sen vyučovat na německé univerzitě tím začínal dostávat docela temné obrysy. Uvědomila jsem si, že bych možná nadosmrti musela pracovat s lidmi prolezlými skrz naskrz útočnou neomarxistickou ideologií; že bych se octla, jak se říká, v jámě lvové. Ve světle tohoto zjištění jsem se tedy velice rychle rozhodla, že tohle mi za ty nervy nestojí. Proto jsem studium přerušila a začala na plný úvazek učit. V současné době vyučuji němčinu v integračních kurzech, tedy ve státem financovaných kurzech němčiny pro migranty, převážně z Blízkého Východu a z Afriky. Určitě to není práce, kterou bych chtěla vykonávat dlouhodobě. Snad si brzy najdu něco jiného.

Co si vlastně představit pod pojmy „agresivní levicová propaganda“ nebo „lidé prolezlí útočnou neomarxistickou ideologií“?

Asi takto: dosud jsem pracovala ve čtyřech různých školách, z nichž tři byly víceméně nepolitické. (I když mnozí z tamních pedagogů, zvláště německé národnosti, byli typičtí multikulturní levičáci.) Škola, pro kterou pracuju nyní, je ale jednoznačně politicky orientovaná. Už při přijímacím řízení mi bylo řečeno, že jedním z úkolů školy je bojovat proti pravici. Jasně si vybavuju, že jeden z kancelářských pracovníků měl na sobě mikinu s obrovským nápisem Fuck AfD. Dále: na stěně visí plakát vyzývající k protestu proti nacionalismu. U dveří jedné z kanceláří jsou vyobrazeni pravicoví politici jako Salvini, Marine LePen a další. Pod tím stojí napsáno: Einfach schlechte Menschen (Prostě zlí lidé). Před několika měsíci přišla na školu zásilka desítek knih s tituly Boj proti nové pravici, Vzestup neonacismu a podobně. Na stole u vchodu jsou zdarma k rozebrání nálepky s nápisem Nenávist není názor a jakýsi leták, který má lidem pomoct opustit politickou pravici a přejít k levici. Člověk neznalý skutečných poměrů tady musí chtě nechtě nabýt dojmu, že celé Německo je prolezlé fašisty, kteří číhají snad na každém rohu. Přijde mi to tragikomické. Nikdy jsem žádného fašistu ani (neo)nacistu nepotkala, nikdy jsem nezaregistrovala jejich pochod. Neslyšela jsem ani, že by neonacisté hromadně útočili na lidi nebo znásilňovali ženy. Zato jsou tu na denním pořádku pochody jako Fridays for Future, Babičky proti pravici a jiné, přičemž migranti jen tady v Hamburku mají na kontě už několik krvavých vražd a znásilnění. O všech těchto zločinech jsem se paradoxně vždy dozvěděla ze Seznamu. V Hamburku se o něčem takovém raději nemluví.

pochod Babičky proti pravici
Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí věnuje mnoho stran psychologické analýze takzvaného Velkého dějinného pochodu západoevropských levicových intelektuálů za vidinou všelidského sbratření. Zdá se, že tento Velký pochod dnes vstupuje do nové, odhodlanější a útočnější fáze…

Určitě není náhoda, že právě literát z bývalého sovětského satelitu vycítil slabinu západních demokracií – jejich trvalou fascinaci komunistickou myšlenkou, aťsi v pojetí západních levičáků vypadá jinak, než jak si to pamatujeme z naší nedávné historie. Nenávist už není podněcována vůči nepočetné třídě buržoazie, nýbrž vůči majoritní populaci. Přesvědčuju se o tom sama třeba při návštěvách univerzitního kampusu. Naposled jsem před ním viděla stánek s velkým plakátem Marxe a studenty rozdávající letáky propagující socialismus. Uvnitř jsou na mnoha místech k vidění plakáty a nálepky s textem Refugees welcome. Na jedné zdi jsem zahlédla nápis Do hajzlu s bílými muži… Zkrátka tím zlem je dnes Západ a jeho původní bílé obyvatelstvo, konkrétně bílý hetereosexuální muž. Utlačovanou třídou již není proletariát, ale nejrůznější na Západě žijící menšiny, ať už rasové (Hispánci, Afričané, Arabové…), náboženské (především židé a muslimové) nebo sexuální (ženy, homosexuálové, transsexuálové či kterékoli z oněch 56 pohlaví). Na anglicky mluvícím Západě pro to existuje termín identity politics. To znamená, že společnost je neomarxistickou levicí rozdělena na oběti a agresory, přičemž jedinec patřící do kterékoli z menšin je automaticky vnímán jako oběť, jako utlačovaný. Příslušník většiny je naproti tomu automaticky pokládán za agresora. Což má samozřejmě důsledky v různých sférách života. Pokud kdekoli existuje jakýkoli nepoměr – například když technologicky zaměřená firma zaměstnává výrazně více mužů než žen – tak neomarxisté tu okamžitě vidí důkaz útlaku; v tomto případě důkaz sexismu a diskriminace žen. Přitom „problém“ je spíše v tom, že ženy o technické obory nemají až takový zájem jako muži. Stejně pokud se třeba Afričan uchází o zaměstnání a není přijat, současní levičáci to ihned klasifikují jako rasismus a zcela vylučují možnost, že Afričanovi chybí k přijetí potřebná kvalifikace, neboli že jeho odmítnutí nijak nesouvisí s barvou jeho kůže.

Uprchlíci vítejte! Přiveďte své rodiny.

Je pravda, že revoluční ideje rozeštvávající veřejnost i politickou scénu vycházejí převážně z univerzitního prostředí?

Ano. V Británii žije jedna výrazná osobnost pravicové scény, a sice gay a poloviční Žid Milo Yiannopoulos. Poprvé jsem jej zaregistrovala, když s ním Joe Rogan ve své talkshow na YouTube vedl rozhovor. Milo tehdy řekl, že hnízdištěm všeho toho dnešního multikulturalismu, neomarxismu, 56 genderu, nenávisti k vlastní bílé rase atd. jsou především univerzity, konkrétně humanitní obory. A hlavně všechny obory s koncovkou -studies (studia). Jelikož jsem zrovna v té době studovala na univerzitě v Hamburku latinskoamerická studia, zbystřila jsem a začala více vnímat, co nám profesoři vykládají. A skutečně jsem se v jednom semináři dozvěděla, že není možné být rasistou vůči bělochovi. Nebo v jiném, že Západ je bohatý jenom proto, že okradl chudé státy. Jindy nás zase německá profesorka už při první hodině ujistila, že si uvědomuje, že je bílá a že má white privilege (bílé privilegium), z čehož vyvodila, že je její povinností ustupovat menšinám.

Máš představu, v jakém poměru jsou na západních univerzitách zastoupeni levicově a pravicově smýšlející profesoři?

Pravicoví profesoři jsou v naprosté menšině. Kdesi jsem slyšela, že na západních univerzitách na každého pravicově orientovaného profesora připadá sedm levicových – tedy těch, kteří vyznávají stěžejní myšlenky neomarxismu, jako jsou globalismus, multikulturalismus, kulturní relativismus a podobně. Dodávám, že toto vychází z poměrně starých statistik. Dnes bude ten nepoměr nejspíš mnohem větší. Jinak o rozmachu kulturního marxismu na univerzitách mluví mnoho veřejných osobností jak u nás, tak v zahraničí. Mila Yiannopoulose jsem zmínila pouze proto, že byl první, od koho jsem se o tom všem poprvé dozvěděla.

Vzhledem k tomu, že sympatizuješ s AfD (Alternative für Deutschland), dostalo se ti už nějaké té lekce nenávisti od hlasatele humanity?

Jelikož své politické názory téměř neventiluju, tak jsem na vlastní kůži dosud žádnou nenávist nepocítila. Ačkoli… jednou jsem si pustila pusu na špacír a doplatila jsem na to. Chodila jsem tehdy vyučovat angličtinu jednoho staršího Němce a po několika týdnech výuky přišla řeč na politiku. Prozradila jsem mu, že si přeju Czexit, a poukázala na zcela zřejmou islamizaci Německa. Mimo jiné jsem taky řekla, že na ulicích Hamburku nevídám už skoro žádné Evropany. Při prvních námitkách jsem mu vysvětlila, jak probíhá postupná islamizace a jak je jasně viditelná v Německu a ostatních zemích západní Evropy. Hrozně se tehdy naštval. O týden později jsem – podle očekávání – dostala e-mail, ve kterém mi sděloval, že se mu moje výukové metody sice líbí, ale že pro mé politické názory mě jako učitelku už dál nechce. Nebo jiná zkušenost – jednou jsem se sešla s paní, se kterou si velmi rozumím a která stejně jako já učí němčinu v jazykovce. Svěřila se mi, že zaslechla své kolegy, jak se baví o AfD. Pochopitelně všichni tuto stranu haněli a označovali ji za nacistickou. Jeden z nich prý ale poznamenal, že by přesto bylo dobré vést s AfD a jejími voliči diskuzi. Ostatní se na něj podívali znechuceně se slovy, že to snad nemyslí vážně. On na to, že samozřejmě jen žertoval.

Jak se vůči AfD projevují německé politické a mediální kruhy?

Silně nepřátelsky. Levice v Německu skutečně vládne železnou pěstí a svoboda slova, dle mého odhadu, je z šedesáti až sedmdesáti procent mrtvá. Alternative für Deutschland, jediná patriotistická strana, která se staví proti masové migraci a varuje před rostoucí islamizací Německa a Evropy, je trvale vystavena verbálním útokům. V novinách, v televizi, ve veřejných diskuzích i jinde se objevují slogany vyzývající k boji s pravicí či k jejímu bojkotu. V předvolebním období, kdy jsou ulice plné billboardů jednotlivých politických stran, vídám často billboardy AfD počmárané nebo rozdupané na zemi. V případě ostatních politických stran je přitom míra vandalismu zanedbatelná. Navíc všude ve městě – na sloupech, na popelnicích, na zdech – narážím na nálepky s texty typu Fuck AfD, Fight the Nazis apod. Tedy nálepky, které jsou svým obsahem proti AfD a pravici. Kdysi dávno jsem na autobusové zastávce spatřila nálepku vybízející k násilí vůči Němcům všeobecně. Na fotce byl černý fotbalista uštědřující ránu pěstí německému fotbalistovi. Nebo přenosy z Bundestagu – kdykoli mluví politik z AfD, zbytek osazenstva na něj neustále cosi pokřikuje. Takové chování mě napoprvé hrozně šokovalo, jelikož Němci jsou normálně velice tiší a zdvořilí. Situace, kdy politika téměř není slyšet přes hulákání opozice, jsem dříve vídala jen při přenosech z parlamentu nějaké zaostalé africké země.

Všechny ty doklady útočného neomarxismu, které popisuješ, se týkají jen Hamburku, nebo se totéž odehrává i v jiných německých městech? Existují enklávy, kde má AfD širší podporu a kde se její členové nesetkávají s výsměchem či projevy nenávisti?

Ano, tentýž neomarxismus existuje ve všech městech po celém Německu, i když konkrétně Hamburk je podle názoru několika mých známých – pravicově orientovaných německých přátel – ze všech měst snad nejvíce levicový. AfD zde mnoho příznivců nemá. Trochu jsem zapátrala v internetu a zjistila, že ze všech šestnácti spolkových zemí má AfD v Hamburku mezi voliči nejmenší zastoupení, a sice 7,8 %. Naopak největší oblibě a podpoře se těší v Sasku (27 %) a v Durynsku (22,7 %). Celkově jsou na prvních čtyřech pozicích spolkové země bývalého Východního Německa, čímž de facto zodpovídám tvoji podotázku: AfD se těší jednoznačně největší podpoře v bývalé NDR. Jinými slovy – bývalé Východní Německo je názorově téměř totožné s ostatními zeměmi kdysi patřícími k Sovětskému svazu, zatímco bývalé Západní Německo smýšlí víceméně stejně jako zbytek západní Evropy – tedy té Evropy, která nezažila diktát Moskvy.

Co z toho vyvozuješ?

To, o čem se běžně mluví. Že lidé na Západě, tím, že žijí už dlouho v blahobytu a že narozdíl od nás „výchoďáků“ nezažili diktaturu, pozbyli schopnost větřit nebezpečí, které s sebou masová migrace z islámských zemí a bruselský diktát přinášejí. Jako by zcela ztratili pud sebezáchovy, který je dnes v Evropě v plné formě možné vidět snad už jen v Polsku a Maďarsku v podobě kategorického odmítání především muslimských migrantů.

V jednom svém emailu jsi uvedla, že vůči Maďarům a Polákům chová většina Němců silné antipatie. Čechy jsi nezmínila, proč?

Česká republika je pro Němce dost nevýrazná země. Zrovna před několika dny se mě jeden Němec na pravidelném srazu konzervativců zeptal, co se vlastně na české politické scéně děje, že tady v Německu o ní téměř není slyšet. Další věděl něco málo o Babišovi, o tom, že má u nás pověst zlého kapitalisty. Jinak se tu ale skutečně mluví hlavně o Maďarsku a Polsku – nejspíš proto, že ze zemí V4 se právě tyto dvě nejkategoričtěji staví proti masové migraci a proti bruselskému diktátu. Česko v tomto směru zůstává tak nějak ve stínu.

Proč Němci pořád dokola volí strany, které je skrze politickou korektnost a jiné páky omezují ve svobodě projevu? Nezažívá dnes Německo podobnou kolektivní psychózu jako Československo v 50. letech 20. století?

Určitě už jsi slyšel o pocitu viny, který Němci mají kvůli své nacistické minulosti. Tento pocit viny, jak se zdá, je u nich extrémně silný. Navíc jej mainstreamová média a školství v lidech záměrně živí a udržují při životě. Všimla jsem si například, že ve fitness studiu, kam chodím, pouštějí pořád dokola filmy o nacistech. Je třeba si uvědomit, že Němci se tomuto pocitu viny učí v podstatě již od školky a že jsou jím krmeni ze všech stran: kultura, média, politika… Jak mi řekla jedna moje známá: „My Němci nesmíme milovat nic německého. Není nám dovolen pocit národní hrdosti, patriotismus, láska k vlasti. Není nám dovoleno oceňovat to pozitivní a hodnotné, co jsme vytvořili. Jakýkoli náznak národní hrdosti je automaticky označen za nacistický či rasistický.“ No a totéž se dnes bohužel odehrává i v ostatních zemích vyspělého Západu.

„Seriózní“ česká média přinášející reportáže z Německa si s oblibou všímají sporadické kriminality neonacistů či pravicových extremistů a opomíjejí častější a závažnější přečiny stoupenců levice. Zajímá mě, kdo je původcem vandalismu, který dokumentuješ svými fotkami. Je to Antifa? Nějaké studentské bojůvky? Nebo se tak projevují i řadoví občané?

Především – takzvaní neonacisté či pravicoví extremisté v Německu sice jsou, nicméně jsem přesvědčena, že jejich počet je naprosto zanedbatelný. Skutečnost neodpovídá mediální realitě, která je utvářena nálepkováním – tím, že levičáci titulují slovy neonacista, pravicový extremista, rasista, fašista, xenofob atd. každého, kdo má jiný názor; tedy každého, kdo si přeje, aby Německo zůstalo německé, kdo je proti masové migraci, kdo varuje před islamizací a podobně. Myslím, že každý, kdo dnes trochu pozorněji sleduje dění v západním světě a alespoň trochu vnímá alternativní média, ví, že všechny ty nadávky nic neznamenají – právě proto, že jsou stoupenci levice používány tak často. Vyvinul se z toho u nich až jakýsi automatický reflex ukazující na neschopnost argumentace. Proto, když se tu o někom mluví jako o neonacistovi, už to vůbec nevnímám. Nemůžu takové obvinění brát vážně. Co se vandalismu týče, tak za ten skutečně většinou může Antifa. Mám v živé paměti, jak před několika lety u příležitosti summitu G20 obléhali její členové celé centrum Hamburku, vybrakovali několik obchodů a vypálili několik aut. Nebo jak štvali a pronásledovali pravicovou aktivistku Lauren Southern, která tehdy přijela do Hamburku a musela se před nimi doslova schovat. Jsou tu ale i další oddíly výtržníků – JUSOS (ti se zasazují, mimo jiné, o legalizaci potratu ještě v devátém měsíci těhotenství!), skupina Extinction Rebellion nebo různí klima-aktivisté.

Přesto – jak silná je v Německu krajní pravice, například skinheads, a jak se projevuje vůči migrantům? Do jaké míry představuje hrozbu pro německou společnost?

Konkrétně o skinheads jsem tu nikde neslyšela. Určitě existují, ale dosud jsem nezaregistrovala, že by se někde konal jejich pochod nebo že by zaútočili na migranty. Kdyby k něčemu takovému došlo, jsem si jistá, že mainstreamová média by to okamžitě a s libostí rozmázla. Když uvážíš, že za fašistu označují každého, kdo „se provinil“ vlastním, jim nevyhovujícím názorem, asi si dokážeš představit ten virvál, který by multikulti fronta stropila v případě otevřeného útoku na migranty. Tudíž něco jako „krajní pravice“ tu opravdu neexistuje. A pokud ano, pak absolutně není s to konkurovat levicovému a islámskému extrémismu. Srovnávat kriminalitu pravice s kriminalitou levice a muslimů je jako srovnávat chřipku s ebolou. Můžeme poukazovat na to, jaká je chřipka zlá nemoc, ale asi se shodneme na tom, že normální doktor bude jako zásadní problém vidět ebolu.

Neboli to, co ničí Německo a potažmo Evropu či celý vyspělý západní svět, je probíhající proces islamizace a teror levice, která prostřednictvím politické korektnosti znemožňuje občanům slovně se bránit?

Přesně tak. Mladým bílým lidem je prostřednictvím médií, školní výuky a dalších informačních kanálů sugerováno, že by se měli stydět za svoji minulost, že by měli nenávidět vlastní rasu, že by neměli lpět na přežití svého národa, že by neměli mít děti, že by měli nekriticky přijímat, živit, tolerovat, ba dokonce milovat masy migrantů z rozvojových zemí, že by je měli vnímat jako oběti a sebe samotné jako agresory. Proto mi diskuze o extrémní pravici připadá v kontextu současné situace naprosto bezpředmětná až nemístná. Dnešní takzvaní extrémní pravičáci jsou z devadesáti devíti procent obyčejní lidé, kteří odmítají masovou migraci, kteří milují svou vlast a národ a chtějí je zachovat i pro budoucí generace.

Vzpomínám si na horor, který se vloni odehrál na Novém Zélandu, kdy jakýsi ultrapravičák vtrhl do mešity a postřílel desítky muslimů.

Samozřejmě, že i ze strany extrémní pravice dochází sporadicky k vážným útokům. Nedávno tady v Německu, ve městě Hanau, jakýsi šílenec zabil devět Arabů. Ukázalo se, že jde o duševně chorého člověka, který slyší hlasy a nemá to zkrátka v hlavě v pořádku. Nechci banalizovat, dochází k tragédiím; přesto si ale myslím, že bychom měli rozlišovat mezi ofenzivním a defenzivním útokem. Pokud muslimové z vlastní vůle přijdou do Evropy, kde vraždí a znásilňují, aniž by proti nim bylo tvrdě zakročeno ze strany státního aparátu, pak je nabíledni, že dříve nebo později některému z domorodců ze samého zoufalství rupnou nervy a odhodlá se k odvetnému fyzickému útoku. Jelikož žiju v Německu a sleduju, jak se doslova před mýma očima tahle země mění, jak už ve veřejných dopravních prostředcích téměř nezní němčina a v ulicích se pohybuje víc Afričanů a Arabů než rodilých Němců, dokážu do značné míry pochopit pocity zoufalství a nenávisti, které u frustrovaných jedinců mohou zafungovat jako rozbuška a dohnat je až k vraždění. Příčí se mi to jako každému normálnímu člověku, ovšem znovu říkám, že tyto defenzivní útoky nejsou v podstatě nic jiného než nepřiměřeně ostrá forma sebeobrany, která má hluboké psychologické kořeny ve strachu o přežití vlastního národa.

Vnímám to tak, že současný Němec je chtě nechtě nucen sledovat, jak se jeho „starý dobrý svět“, byť i měl vady na kráse, stává odcizeným, anarchistickým, životu nepřátelským prostředím. Dovedeš se vcítit do Michaela Douglase ve filmu Volný pád?

Rozhodně ano. Co se ale především snažím říct, je, že konkrétní fyzické útoky (ať už zleva, nebo zprava) nejsou, podle mého názoru, z dlouhodobého hlediska zdaleka tak ničivé jako současná psychologická válka, kterou multikulturní levice vede proti západní civilizaci a bílé rase na všech frontách: skrze média, školy, univerzity, politiku, kulturu, zábavní průmysl… Útok na lidskou mysl je z dlouhodobého hlediska pro národ mnohem ničivější a záludnější než útok na lidské tělo, protože tím dochází k nenápadnému, postupnému nahlodávání samotného základu daného národa či civilizace. A je tím úspěšnější, čím více má pod kontrolou společenské instituce. A protože vím, kam až dospěl vývoj v Německu, říkám bez obalu, že zdaleka největším zlem a největším nebezpečím pro tuto civilizaci je globalistická levice.

Komentáře

Komentovat můžete také pomocí Telegramu. Nemáte Telegram? Pokračujte na tento náš článek.

9 + 9 =

email: info@vystoupit.eu
facebook: fb.com/VYSTOUPIT
Chcete nám pomoct?
Podívejte se, jak se zapojit.

Pin It on Pinterest

Share This